Myslím, že doma. Na Hané. Narodil jsem se v roce 1980 v Zábřehu na Moravě, vyrůstal jsem v Lošticích a v rodině, kde byl život propojený s půdou a s prací. Rodiče pěstovali zeleninu, později také okrasné dřeviny. Kolem nás byly skleníky, pole, zahrady a rytmus, který určovalo počasí, roční období a to, co bylo právě potřeba udělat. Jeden dědeček zemřel ještě před mým narozením, druhého si téměř nepamatuji, protože odešel, když mi byly asi dva roky. Mnohem silnější vzpomínky mám na babičky, rodiče a širší rodinu. Když přišel čas sklizně brambor nebo jiné větší práce, sešli se příbuzní a každý dělal to, co bylo zrovna potřeba. Nikdo to neorganizoval. Bylo to přirozené.

Vedle toho jsem měl úplně obyčejné klukovské dětství. Hrál jsem fotbal, jezdil na kole, opravoval motorky, chodil na ryby, s kamarády jsme stavěli bunkry a celé dny jsme trávili venku. Když jsme dostali hlad, utrhli jsme si ve skleníku rajče nebo okurku, vzali rohlík a zase zmizeli. Dodnes si vybavuji vůni skleníků po zalévání, mokrou hlínu po dešti, sběr hub, kopřiv a lípy, sázení stromků v Jeseníkách i pobyty na chatě pod Králickým Sněžníkem.

Až mnohem později mi došlo, jak hluboko se to ve mně uložilo. Na vesnici totiž nikdo nehledá jednu jedinou příčinu. Úroda nezáležela na jedné věci, ale na počasí, na půdě, na tom, kdy se zaselo a kolik práce se do toho vložilo, a stejně měl nakonec poslední slovo mráz nebo sucho. Vyrůstal jsem ve světě, kde bylo samozřejmé, že spolu všechno nějak souvisí, a přitom jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Dnes vidím, že mě to naučilo přemýšlet dávno předtím, než jsem otevřel první odbornou knihu. Možná právě proto mě později nikdy dlouho neuspokojilo vysvětlení, že za bolest může jeden sval nebo jeden obratel.

Nejspíš to všechno vznikalo tou každodenní péčí o dobytek a zvířata. A pak u zabijaček. Spousta dětí se jim raději vyhnula, já jsem chtěl být u každé. Nepřitahovalo mě to kvůli krvi ani kvůli nějaké dramatičnosti. Fascinovalo mě, jak je živé tělo uspořádané. Jak na sebe navazují svaly, šlachy, klouby a orgány. Jak z tolika různých částí vzniká jeden živý celek.

Souviselo to s tím, jak jsem vyrůstal. Máma i táta mě odmalička učili postarat se o zvířata. Pečovat o ně a když bylo potřeba, i je zabít. Ne z radosti, ale pro obživu. Takže velmi brzy jsem na rybách dokázal sám postarat se o kapra, vykuchat ho a naporcovat. Kolem osmi let jsem sám usmrtil, nechal vykrvácet, oškubal a vyporcoval slepice a králíky, po desátém roce i krocany. Byl to prostě život. Dovednost, která k němu patřila. A právě tady se ve mně formoval vztah k tělu. Úcta, vděčnost a pokora.

Tehdy jsem samozřejmě neznal jediný anatomický název. Měl jsem jen obrovskou zvědavost a potřebu dívat se pod povrch. Trvalo ještě roky, než jsem tu stejnou zvědavost obrátil k lidskému tělu, ale ten základní zájem i ten respekt se probudily právě tam.

Nikdy jsem si to takhle nespojil. Když to říkáte, dává mi to smysl. Ta otázka mě opravdu nikdy neopustila, jen se měnila vrstva, pod kterou jsem se snažil nahlédnout. Nejprve jsem chtěl vidět pod kůži. Později pod anatomii. Pak pod diagnózu. Dnes mě zajímá, jaké vztahy v organismu člověka vedly k tomu, že se právě teď nachází v tomto stavu. Vždycky mě víc než odpovědi přitahovaly otázky. Pokaždé, když jsem něčemu porozuměl, objevila se za tím další vrstva.

Dlouho žádný jasný plán. Šel jsem na víceleté gymnázium do Litovle. Vlastně jsem spíš chtěl na sportovní gymnázium, ale starší sestra studovala v Litovli, tak jsem šel za ní. Bylo všeobecně zaměřené a plán, čemu se chci věnovat, jsem neměl skoro až do třeťáku. Když pak přišel čas se rozhodnout, hlásil jsem se na ekotoxikologii, na lesnictví v Brně, na medicínu v Olomouci i na vojenskou medicínu v Hradci. Na první pohled to spolu vůbec nesouvisí. Hledal jsem nějaký řád, a přitom i volnost. A v každém z těch oborů mě přitahovalo něco živého a složitého, čemu jsem chtěl porozumět zevnitř. Chtěl jsem pochopit, jak funguje život. Medicína pro mě navíc představovala možnost stát se prvním lékařem v široké rodině. Doma byla péče o druhé samozřejmou součástí života. Nejstarší sestra pracovala jako zdravotní sestra a rodiče se zajímali o byliny i o další cesty ke zdraví. V devadesátkách jsme měli doma spoustu knih od Zentricha, Jonáše a dalších, o léčení bylinami, o energetickém léčení i o proutkaření, a táta měl sám období, kdy proutkaření zkoušel. Pěstovali jsme všemožnou zeleninu, dokonce jsme oseli pole sójovými boby a pak je mlátili v kádi na dvoře, protože je nikdo nechtěl sklízet kombajnem. Teprve zpětně si uvědomuji, jak hluboko se to všechno ve mně ukládalo.

Přestupem, a nebyl to snadný začátek. Nastoupil jsem na všeobecnou medicínu, ale zrovna se měnil systém na kreditový, já nestihl provést všechny změny a neměl dost kreditů. Musel jsem po prváku přestoupit na fyzioterapii. Celé prostředí lékařské fakulty pro mě navíc bylo úplně nové, nebylo se čeho chytit. Oproti spolužákům z lékařského prostředí to byl obrovský zápřah. Nejdřív přišlo velké zklamání a zklamaná byla i rodina.

A pak se to obrátilo. Když jsem viděl, že se dá léčit přímo, rukama, a že k tomu není potřeba nic dalšího, zůstal jsem. Hned první roky studia mě dovedly k něčemu, co mě pak neopustilo. Od bakalářského studia jsem se začal věnovat lidem s roztroušenou sklerózou. Měla ji tehdy i moje sestra a docentka Jandová ji uměla dostat pod kontrolu pomocí akupunktury a východních technik. To pro mě bylo první setkání s tím, že tělo má mnohem víc možností, než se běžně učí.

Docentka Jandová pro mě vůbec byla jedním z nejdůležitějších setkání. Nepřitahovaly mě jen její znalosti. Především způsob, jakým byla s lidmi. Byla klidná, laskavá a lidská. Když pracovala s pacientem, anatomie přestala být obrázkem v atlasu a ožívala přímo přede mnou. Během několika minut jsem viděl, jak se mění držení těla, napětí, bolest i výraz člověka. Měla také mimořádnou schopnost dívat se na pohyb. Často stačilo, aby se někdo postavil nebo udělal pár kroků, a ona už viděla souvislosti, které nám ostatním úplně unikaly. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že zkušenost člověku nezvětšuje jen množství informací. Zkušenost proměňuje samotný pohled.

To sedí. Nikdy mě moc nezaujalo, když někdo jen hodně věděl. Přitahovali mě lidé, kteří díky svým zkušenostem dokázali zahlédnout souvislosti, které ostatní přehlédli. A bylo jedno, jestli šlo o fyzioterapeuta, lékaře nebo později o mistra Taiji. Vždycky jsem si říkal, co vidí jinak a co jim umožňuje vnímat něco, co já zatím nevidím. To se pak stalo motorem celého mého dalšího vzdělávání.

Tomu období dnes říkám tlačítková fáze. Měl jsem pocit, že když najdu správné místo nebo správnou techniku, objeví se správná odpověď. Byla to důležitá etapa. Naučila mě dívat se velmi pozorně. Tehdy jsem ještě netušil, jak mnohem komplexněji lidský organismus funguje.

Vedle fyzioterapie jsem začal poznávat tradiční čínskou medicínu, Su Jok, pulzovou diagnostiku, jógu i další směry. Přitahovalo mě všechno, co rozšiřovalo pohled na člověka. Ve stejné době jsem začal létat na větroních. Dodnes si pamatuji ten zvláštní klid, který člověk zažije, když se vznese bez hluku motoru. Stejnou kvalitu ticha jsem později nacházel v terapii, v Taiji i v meditaci.

Původně jsem chtěl pokračovat v Praze v nově vznikajícím centru pro roztroušenou sklerózu, ale přijímací řízení nevyšlo. Další křižovatka, která tehdy vypadala jako zklamání, se později ukázala jako důležitá součást cesty. V Brně jsem potkal profesorku Siegelovou, která se dlouhodobě věnovala autonomnímu nervovému systému. Najednou se začaly spojovat světy, které jsem do té doby vnímal odděleně. To, co jsem intuitivně hledal v reflexních metodách a v tradiční čínské medicíně, jsem začal nacházet i v jazyce fyziologie.

Ano, nastoupil jsem na doktorské studium v roce 2004 a obhajoval v roce 2010. Vyšel jsem z prostředí profesorky Siegelové, tedy z interny, kardiologie a z regulace autonomního nervového systému. V té době se lidem s roztroušenou sklerózou cvičení spíš zakazovalo, aby nedošlo ke zhoršení. Já jsem vzal rehabilitační programy, které se používaly u kardiaků po infarktu, a přenesl je na lidi s roztroušenou sklerózou, aby se to dalo měřit a porovnat. Trénink se řídil podle kardiorespiračních parametrů ze spiroergometrie a probíhal několik měsíců. V doktorátu jsem k tomu přidal ještě sledování autonomního nervového systému, variabilitu srdeční frekvence a baroreflex.

Postupně jsem vybudoval skupinu asi sedmdesáti lidí, ze které se v datech nakonec ustálilo kolem padesáti. A výsledky jednoznačně ukázaly přínos cvičení, význam kardiorespirace pro plasticitu nervového systému a možnost udržet období remise. Všechno vznikalo ve spolupráci s centrem pro roztroušenou sklerózu a odpovídalo to pilotním projektům ve světě i práci docentky Havrdové v pražském centru, která se velmi zasloužila o změnu celého paradigmatu.

Přesně proto to zmiňuji. Nikdy jsem necítil rozpor mezi vědou a tím, co člověk vnímá jemněji. Ta diplomová i doktorská práce mi vlastně tvrdými čísly potvrdily, co mi intuice napovídala už dřív. Že nervový systém má mnohem větší schopnost adaptace, než se předpokládalo. A že mnoho hranic, které považujeme za pevné, závisí jen na úhlu pohledu.

Možná právě proto, že neurologie člověka nutí přemýšlet jinak. Nestačí říct, že sval zeslábl nebo že se kloub hýbe méně. Musíte rozumět tomu, jak mozek vytváří pohyb, jak nervový systém zpracovává informace z těla a jak se organismus dokáže znovu učit po poškození. Začal jsem si uvědomovat, že pohyb nevzniká ve svalu. Vzniká mnohem dříve, ve způsobu, jakým nervový systém organizuje celé tělo a jeho záměr.

Denně jsem se setkával s lidmi po cévních mozkových příhodách, s Parkinsonovou nemocí, s roztroušenou sklerózou a s dalšími závažnými onemocněními. Právě tam jsem definitivně pochopil, že diagnóza sama o sobě nevysvětluje člověka. Dva lidé mohli mít téměř stejný nález. Stejnou poškozenou tepnu. Podobný neurologický obraz. A přesto se jejich další život odvíjel úplně jinak.

Ta otázka mě provází dodnes. Dlouho jsem si myslel, že když budu mít dost znalostí, budu vždycky vědět, co dělat. Praxe mě velmi rychle naučila pokoře. Začal jsem potkávat pacienty, kteří nezapadali do učebnic, a právě oni mě posouvali nejvíc. Často jsem odcházel domů a přemýšlel, proč terapie u jednoho člověka zabrala během několika dnů a u druhého téměř vůbec. Co jsem přehlédl. Čemu ještě nerozumím. Začal jsem se stále více zajímat o vitalitu organismu, o jeho schopnost adaptace, o vztahy, prostředí, dech a o to, co člověku umožňuje znovu se postavit na vlastní nohy.

Byl jsem poměrně mladý a najednou jsem stál na druhé straně. Byla to obrovská zodpovědnost a zároveň nádherná zkušenost. Když člověk něco učí, velmi rychle zjistí, jestli tomu opravdu rozumí. Na začátku jsem si myslel, že budu studentům předávat své znalosti. Dnes vím, že oni učili mě. Ptali se jinak než pacienti. Nutili mě formulovat věci přesně a jednoduše a nespokojit se s odpovědí, že se to tak dělá. Někdy jsem odpověď znal okamžitě. Jindy jsem zjistil, že ji vlastně neznám. A to bylo dobře, protože právě tehdy jsem začal hledat dál. Díky nim jsem začal chodit za pacienty hlouběji než jen za jejich pohybovým problémem.

Jezdil jsem s nimi na rekondiční pobyty, připravoval pohybové programy a dlouhodobě je doprovázel. Právě oni mě naučili důvěře. Viděl jsem lidi, kteří věděli, že jejich nemoc nezmizí, a přesto znovu přicházeli, zkoušeli nové možnosti a nevzdávali se. Postupně jsem pochopil, že zdraví není něco, co terapeut člověku předá. Může vytvořit podmínky, otevřít nové možnosti a doprovodit změnu. Skutečná proměna se odehrává v životě samotného člověka.

Nechtěl jsem sbírat razítka ani certifikáty. Zajímalo mě, jak přemýšlejí lidé v jiných zemích. Nejdřív jsem vyjel na stáž do Dijonu. Kromě náhledu na to, jak mají uspořádanou práci v centru pro roztroušenou sklerózu, jsem pracoval i na rehabilitační klinice. Nejvíc mi utkvěla práce s lidmi po amputacích. Dokonce jsem tam pracoval na patentové přihlášce na přístroj, který by dokázal cvičit s čerstvým amputátem a zároveň měřit vitalitu tkání. Jenže tehdy ještě nebyly podmínky ani technika tam, kde jsou dnes, takže z toho sešlo.

Dodnes si vybavuji muže, který po diabetu přišel postupně o obě dolní končetiny až v úrovni pánve. Učili jsme ho chodit mezi bradly na protézách. Po tolika operacích a ztrátách jsem čekal rezignaci. Místo ní přicházel s úsměvem. Bez dramat. Prostě znovu cvičil. Tehdy jsem pochopil, že lidská síla se nedá měřit svaly ani rozsahem pohybu. Existuje ještě jiná síla. Schopnost znovu vstát a znovu hledat cestu.

Dijon pro mě navíc znamenal první hlubší setkání s myofasciálními řetězci, u doktora Busqueta. Tohle téma u nás tehdy skoro neexistovalo, jen velmi okrajově. Spoustu knih jsem tam okopíroval a přivezl, pak jsem z nich učil studenty a moc jsem to chtěl propojit s prací s roztroušenou sklerózou. Nadchlo mě i jejich vědecké pracoviště a celý přístup k vědě a k souvislostem. Vyřídil jsem si nostrifikaci, abych tam mohl legálně pracovat, a vážně jsem zvažoval, že tam přejdu a budu dělat doktorát.

Ano. Tam jsem poprvé viděl terapeuty pracovat s pacienty přes oblečení. Tehdy mě to překvapilo, dnes tak pracuji běžně i já. Důležité bylo vědět, kam se dívat a čeho se dotýkat. I tady jsem si vyřídil nostrifikaci a měl v Irsku i rodinné zázemí, takže jsem si říkal, že se taková příležitost nebude opakovat. Byl jsem už dost zahlcený českým přístupem ve zdravotnictví a jejich volnomyšlenkářský, hodně široký rámec výuky mě oslovil.

Z obojího nakonec sešlo. Možná scházela odvaha to dokončit. Možná vnitřní pouta a vztahy. Dnes už to neřeším. Byla to místa, kde jsem viděl, že by můj život mohl jít úplně jinudy, a přesto zůstal doma.

Univerzita v Sendai. Naše klinika tělovýchovného lékařství a rehabilitace měla s tamním pracovištěm oboustranný projekt, který dílčími daty přispíval do vývoje umělého srdce. V rámci grantu jsem tam mohl jet odprezentovat naše data z variability srdeční frekvence a baroreflexu. U nás to bylo měřené u lidí s roztroušenou sklerózou, Parkinsonovou nemocí a po cévních mozkových příhodách, ale tamní týmy sledovaly velmi podobné parametry, jak v kardiologii, tak v chronobiologii. A právě chronobiologie byla další velká část výzkumu profesorky Siegelové a profesora Fišera.

Zažil jsem tam hi-tech svět a vybavení, které v našich podmínkách tehdy prostě k dispozici nebylo. A přitom mě nejvíc překvapily obyčejné věci. Klid, respekt, pozornost k detailu. Uvědomil jsem si, že ani nejmodernější technologie nenahradí lidský vztah. A došlo mi, že když člověk dělá jednoduché věci opravdu dobře a dlouhodobě, vzniká kvalita, kterou nelze nahradit žádnou zkratkou.

Nemocnice mohou být krásné nebo moderní, to nejdůležitější v nich stejně vytvářejí lidé. Ať jsem byl kdekoliv, nejvíc jsem si odnášel právě setkání s nimi. Jak přemýšlejí. Jak se chovají k pacientům. Jak spolu mluví. To mě ovlivnilo mnohem víc než samotné vybavení.

Bylo to jedno z největších rozhodnutí té doby. Najednou přede mnou stála možnost odejít pracovat do úplně jiného světa. Jiná kultura, jiné zdravotnictví, jiný jazyk, jiné náboženství, jiné klima. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, a právě proto mě to přitahovalo. Měl jsem pocit, že když člověk vystoupí z prostředí, které dobře zná, začne mnohem víc vnímat sám sebe.

Pracoval jsem ve velké královské nemocnici King Abdulaziz Medical City v Džiddě a měl kolem sebe kolegy z celého světa. Každý přinesl jinou školu, jinou zkušenost i jiný způsob přemýšlení. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, že lidé mohou používat odlišné postupy a přitom jim jde o stejnou věc. Často jsme spolu dlouhé hodiny diskutovali o pacientech. Tehdy jsem si začal ještě silněji uvědomovat, že žádná země ani žádná škola nemá monopol na pravdu. Každý viděl jinou část stejného obrazu. A čím déle jsem tam pracoval, tím víc jsem cítil, že největší hodnotu má schopnost tyto pohledy spojovat.

Nechtěl jsem. Měl jsem zájem jít do vídeňského centra neurorehabilitace, jenže jsem neuměl německy. Naučil jsem se na úroveň B1, prošel nostrifikací, ale bylo potřeba mnohem víc. Výběr se tím zúžil na místa, kam mě vzali s angličtinou, francouzštinou a základy arabštiny. V lázních Therme Laa mě přijali s tím, že se budu průběžně učit němčinu a zatím pomůžu vytvořit projekt kombinované péče pro vybrané klienty. Byl jsem tam sedm měsíců, ale způsob práce mi nevyhovoval a odešel jsem.

Když jsem se vracel ze Saúdské Arábie, chtěl jsem podat přihlášku na chladicí tkaninu, která by uměla chladit intimní partie při sportu nebo u různých nemocí přinášet úlevu ochlazením jádra a řešit tak přehřívání. Oslovil jsem libereckou fakultu, ta spolupráci odmítla, a pak už byla přednější nutnost postarat se o živobytí, takže i tohle padlo. Zajímavé je, že dnes se takové chytré nositelné tkaniny začínají objevovat. Podobně jako u toho přístroje pro amputáty jsem byl asi jen o kus dřív, než na to dozrála doba a technika. Nikdy mi to nevadilo. Věci mě napadaly a život mě zároveň vedl jinam, k lidem a k tělu, ne k patentům.

Přesně tak to bylo, a přitom právě odtud se všechno začalo rodit. Začal jsem jezdit s lehátkem po klientech, kteří mi v těch lázních nechali kontakt a chtěli ošetření doma. Dojížděl jsem do Vídně, objížděl je a vracel se domů. Zároveň jsem si otevřel domácí rehabilitaci i u nás a jezdil za klienty s roztroušenou sklerózou domů do Brna. Pak měla moje tehdejší žena známého u Vídně, který potřeboval ošetřit sebe i svoji rodinu, a ono se to pozvolna rozšířilo. Jezdil jsem k nim domů, on mi doporučoval další lidi, a postupně z toho vznikla ordinace. Nakonec to všechno fungovalo dohromady deset let. Nedlouho po začátku jsem otevřel ordinaci i v Hodoníně a obě jsem kombinoval. Čtyři dny v Hodoníně, tři dny v Rakousku.

Vidím na ní přesně to, co mi bylo blízké odjakživa. Nechtěl jsem se vrátit do velkého systému a raději jsem si způsob práce vytvořil sám, i za cenu nejistoty. A ta praxe se nerodila z plánu, ale organicky, z lidí, z důvěry, z jednoho ošetření, které vedlo k dalšímu. To je vlastně první období, kdy jsem přestal být zaměstnancem ve velké instituci a stal se někým, kdo si utváří vlastní cestu.