Dlouho jsem měl pocit, že když budu mít dost znalostí a dost zkušeností, budu vždycky vědět, co dělat. Přicházeli lidé, kterým jsem dokázal vysvětlit jejich obtíže, měl jsem dobrou diagnostiku i léčebné postupy, a přesto jsem cítil, že pod tím vším zůstává něco, co neumím pojmenovat. Nešlo o nic tajemného. Spíš o něco velmi lidského. Tělo bylo připravené ke změně a nervový systém jako by pořád čekal na něco, co mu umožní uvolnit staré napětí.

A pak přišlo období, kdy jsem to nezažíval jen u druhých. Zažil jsem to sám na sobě. Přišly rozchody. A s nimi zkušenost, kterou mi žádná škola nedala.

Protože to byl obrovský lidský zlom. První rozchod byl z manželství, druhý přišel v roce, kdy se narodil mladší syn. Zvlášť děti ve mně otevřely nesmírně citlivé téma. Máme v sobě vrstvy, které jsou tělesně, pudově a instinktivně strašně silné. Mají takovou hnací energetiku, že dokážou velmi mocně hájit, chránit a bojovat. Není to mysl. Je to ten náš instinktivní plazí mozek, který se stará o bezpečí nás i našich dětí. A pak i vyšší pudové složky napojené na skupinu, na sociální kontext. Ty ve mně hrály obrovskou roli.

Po prvním rozchodu ve mně bylo ještě spousta hněvu, zloby a viny. A ten druhý to všechno velmi dobře vytáhl na povrch. Oba mi ukázaly velmi dobře maskovanou část ega a jeho silných projevů. Ukázaly mi, jak složité je v těch vrstvách vůbec cokoliv komunikovat. Jak jsou provázaná sdílená pole a kam až sahá prostor dětí i vnitřního dítěte.

Nakonec jsem to tak vzal. Snad jinak to ani nešlo. Prozkoumal jsem to, dlouhodobě i akutně, den po dni. Obranné a bezpečnostní pojistky. Hranice. To, kde v tom všem vlastně jsem já. Kde je ve mně kapacita na změnu a co pro ni musím udělat. Které části těla, emočního pole a mysli jsou ochotné se pohnout a jak rychle, a které naopak vytrvale odolávají všem pokusům. Viděl jsem na sobě, jak silné nástroje má autonomní regulace pro sebezáchovu, a přitom jak umí být slepá a zatvrzelá.

Nejvíc se mi ale ukázaly různé úrovně vědomí. Jak se dokážeme zaseknout v těch nejnižších patrech. A jak naopak ta vyšší, soucit a bezpodmínečná láska, nesou dar odpuštění sobě i všem okolo a dávají pocítit lehkost. Velkou oporou mi na té cestě byla mapa úrovní vědomí Davida Hawkinse. Celý ten průchod jednotlivými patry mě proměnil a seznámil zevnitř s tím, jak to v člověku chodí.

Protože jím nebylo. Uviděl jsem dno svých možností a svých vzorců, a přitom se právě odtud ukázala cesta i zdroje. Lidé. Sociální nervový systém. Hodně mi ze dna pomohlo a změnilo to můj projev i vztah k člověku do základu. Nešlo o to najít v sobě chyby a předělat se. Šlo o to přijmout vše takové, jaké to je. Připustit, že život může jít i jinak. Nést bolest a nechat se jí proměnit. Nechat každý den vše vstřebávat v jiné podobě do lásky a světla. Široce se mi tehdy ukázaly konstelační vzorce a pohyby mezi lidmi, vazby a pouta mezi rodiči a dětmi. Hellingerovy popisy naprosto sedí. A tam, kde jsem si přál, aby věci neskončily u soudu, mi hodně dala mediace a jádrová komunikace. Otevřela mosty.

Přes vlastní bolest. Po prvním rozchodu jsem byl zhroucený do sebe, do viny a do vzteku. Nešlo s tím vším žít. A kranio v té době dělala moje sestra. Je to hodně let. Dostal jsem se k němu tedy skrze vlastní terapii. Jako fyzioterapeut jsem tomu nevěřil. Nic mi to tehdy neříkalo. Byl jsem sice duchovně zaměřený, ale v oblasti ega a těla velmi hmotně orientovaný, silně ovlivněný celou cestou klasickým zdravotnictvím. Jenže ono to fungovalo. Odbourávala se jedna vrstva bolesti za druhou a vracel se ke mně život. Byl to dlouhý proces.

A pak mi přišel impulz. Tohle potřebuju taky umět. Má to tak silný potenciál, že se do toho potřebuju ponořit.

Přesně tak, a s tím to souvisí. Věnoval jsem se qigongu a Taiji a moje vnímání se rozšiřovalo. Vnímavost na energetiku těla byla obrovská. Jako všesměrový přijímač a vysílač v jednom. Takže hlavní potřebou bylo se v tom zorientovat. Naučit se třídit, co komu patří a jaké vrstvě bytí.

Výcvik nakonec vedl Radek Neškrabal a moc dobře mě navedl od širokého pole k jednotlivým prvkům těla. Do té doby jsem četl energetické pole hodně rozšířeně, ale neuměl jsem ho zacílit. Četl jsem všechno možné z různých vrstev. Jednou mi přišel kontext nějaké traumatické události, jindy živé vzpomínky klienta na konkrétní zážitek, jindy obrazy fixované v jeho paměťovém poli, jindy významné milníky jeho života v podobě bolestí, prožitků nebo fantazií. Obrovský mumraj a koktejl všeho možného, a já nevěděl, co je pro terapii v ten daný okamžik důležité, aby to klienta nezahltilo a nebylo z toho eso nebo mystika. Potřeboval jsem klíč, jak to odfiltrovat a vztáhnout ke konkrétním částem těla, k jejich okamžité tkáňové fyziologii. A tomu jsem se u něj postupně učil. Naučil jsem se, jak a co číst na tkáňové úrovni, a integrovat to svým nervovým systémem.

Můj nervový systém se naučil regulovat skrze napojení na přirozenou moudrost hlubších regulačních okruhů, se kterými kraniosakrální práce dokáže pracovat kvalitně a precizně, a dokázal postupně víc a víc filtrovat. Díky tomu dnes můžu sahat na klienty a cítit jejich pole, energetiku, vědomí, myšlení, vzorce a strategie, aniž bych do nich musel vstupovat nebo se jimi nechal vtáhnout do silné interakce. To je ohromná úleva v porovnání s dřívějškem. Tehdy jsem býval brutálně vyždímaný. Kraniosakrální ošetření mám v životě nadále, jak ze strany terapeuta, tak klienta. Sám docházím na ošetření a nechávám dosedat vrstvy, které ještě potřebují hlubší přítomnost. Po rozchodu jsem to uchopil tak, že jsem oslovil Martina, syna Radka Neškrabala, a kvůli nejmladšímu synovi k němu už rok docházíme oba rodiče spolu s ním. Jde o jeho vývoj a o naše vzájemné rodičovské pole.

Jógu jsem objevil ještě na vejšce v rámci rekondičních cvičení pro skupiny s roztroušenou sklerózou. Ale qigong dělal můj terapeut Marek Eliáš Bohunický, u kterého jsem se začal léčit kraniem. Měl dlouhou historii, od malička kung-fu a bojové techniky, a vedl také roční skupinový výcvik. Říkal tomu šamanská cesta. Byla to kombinace mnoha různých energetických procesů a vnímání sebe, somatické terapie, kineziologie a kdoví čeho ještě. Prostě jsme se učili mluvit, vnímat, být, dovolit si prožívat pravdivě a přinášet hluboká zranění. Jeho vliv je nepopiratelný.

Jenže byl v Bratislavě. A já zjistil, že tady se qigongu a Taiji věnuje i někdo blíž. Nejdřív jsem šel ke svému kolegovi z výuky Michalu Rumiskovi, akupunkturistovi, který dělal jangový styl a aikido. Po roce jsem ale ucítil potřebu ženské energie v tom procesu hledání a otvírání se a přešel k instruktorce chenského stylu Míše Macákové do její školy taiji na Kulaté bráně v Hodoníně, což je čajovna a klub. A tam už jsem zůstal. Postupně jsem se s lidmi kolem Taiji a qigongu seznamoval víc do hloubky. Jezdil k nám dělat semináře její Sifu Pavel Hlavoň, žák velmistra Chen Shi Honga. A tak jsem vplul do jejich pojetí Taiji.

Chtěl jsem všechno ukotvovat na denní bázi. A protože ty základní principy míří velmi podobným směrem jako fyzioterapie, přelilo se mi to i do ordinace ke klientům. Taiji je pro mě každodenní laboratoř, ve které můžu na vlastním těle zkoumat, o čem pak přemýšlím s druhými. Jak se mění opora chodidel. Jak se síla přenáší přes pánev a páteř. Jak dech ovlivňuje napětí hrudníku. Jak nervový systém reaguje na tlak, rychlost nebo nejistotu.

Když jsem sledoval pohyb velmistra Chen Shi Honga i jeho dlouholetých žáků, znovu jsem si uvědomil, že lidské tělo dozrává podobně jako strom. Každodenní praxe se skládá po malých vrstvách. Jedna lekce sama o sobě člověka nezmění. Po letech ale vznikne kvalita, kterou nelze uspěchat. A stejný princip vidím v terapii. Organismus se proměňuje postupně. Když dostane čas, vhodné podmínky a dostatečnou kapacitu, začne si nacházet novou organizaci vlastním tempem.

Potkává. A ta linka se vine celým mým nastavením už dlouho. V době, kdy jsem dělal Vojtovu terapii a začal se nořit do vývojové kineziologie, ještě nebyl rozpracovaný koncept DNS profesora Koláře. Opírali jsme se o ontogenezi z neurorehabilitačního konceptu manželů Bobathových, o PNF a o Klappovo lezení. Vojta přinesl porozumění oporám a reflexnímu řízení zřetězení a to velmi korespondovalo s Busquetem a s myofasciálními řetězci, se kterými jsem se setkal v Dijonu. Všechno to k sobě začalo patřit.

A Taiji tu stejnou linku vede do další, prakticky uchopitelné podoby, která snoubí ekonomii pohybu a jeho řízení s vitalitou. Zkuste si představit, že člověk deset let cvičí DNS a jiný deset let Taiji a qigong. Oba budou mít pevné tělo, ale úplně jiný výsledek. Skrze Taiji a qigong člověk obsáhne i orgánovou, jemnohmotnou vrstvu, která se rozvíjí do mnohovrstevnaté vitality. To žádný rehabilitační koncept neudělá. A přitom je moc dobře, že ty koncepty jsou. Je potřeba ukázat základy i běžným lidem, kteří nechtějí věnovat půl života práci s tělem a s energetikou.

S narozením mladšího syna jsem měl už úplně jiné zkušenosti než při narození prvního. Můj životní příběh mezitím posbíral řadu výzev, proměn a zlomů. A přesto ve mně pořád zůstávaly silné procesy navázané na hluboké instinktivní a pudové vrstvy našich reakcí. U prvního syna tolik vidět nebyly. Tehdy jsem jako otec i partner spíš kopíroval nevědomé vzorce svých rodičů, přístupy a způsoby výchovy i stereotypy chování, které ve mně zformovalo dětství. Nebyl odstup ani kapacita to nahlédnout.

U mladšího se mi díky té předchozí cestě už silně rozvinulo vnímání jemné dynamiky energetických polí. Ta mi začala vstupovat do života a odkrývat hlubší vazby, které potřebovaly čas a jiný způsob fungování. Být rodičem malého dítěte znamená být neustále napojený na jeho stav, číst jeho potřeby dřív, než je vysloví, a pružně na ně odpovídat. A to je možné právě díky instinktům a pudovým prvkům naší regulace. Protože jsem už měl něco odžito, ohromně mě to posunulo do přítomnosti. Silně se ve mně začal manifestovat přítomný okamžik ve velmi jemných vztahových nuancích, kterým běžně člověk nedává váhu.

A protože jsem se synem hodně, naučil jsem se ty jemnosti dobře rozpoznávat. Jak působí vztahové pole a napětí kolem nás na jeho rozpoložení, na interakci i na reaktivní způsoby chování. Hodně se mi to propojilo s vývojovou kineziologií a embryologií. Ta obrovská lidská zkušenost se propsala do mého těla a do jeho přítomnosti, takže je to všechno mojí součástí i v ordinaci. Ať už za mnou přijdou děti, rodiče nebo celá rodina, můj nervový systém je velmi citlivý v interakci s jejich polem a vnitřním laděním. A tak často nejdřív ošetřuji právě tuhle úroveň vnitřní regulace a teprve pak nabízím fyzioterapeutický pohled. Samozřejmě zůstávají velké mezery a spousta linek se ještě potřebuje vyladit. Ale to je život a další vývoj.

Naprosto. Mám za sebou celou řadu vlastních potíží a dnes vím, že každá z nich mě něco naučila zevnitř, tak, jak by mě žádná učebnice nenaučila.

Jednou z nejsilnějších byla hypotyreóza. Rozjela se ještě na studiích v Olomouci a měla vztah k prodělané těžké mononukleóze. Sešel se v tom souběh snížené imunity, zápřahu ve škole, zátěže z výcviku na větroních a vztahová linka na pozadí. Lítání ke mně tehdy otevřelo i hlubší traumatické části z dětství a už to jelo. Šlo to všechno přes oslabenou hrdelní oblast. Závratě, ataky úzkosti, nejistota a nestabilita, neschopnost se soustředit, únava, minerální rozvrat, blokády krční páteře, palpitace, bolesti na hrudi. Že jde o hypotyreózu, se zjistilo až tři roky nato. Opakovaně jsem podstoupil spiroergometrii, vyšetření autonomního nervového systému, dokonce na mě zkusili i nitroglycerin. A testy nakonec vycházely v pořádku, protože příčina byla jinde a hlouběji.

Přesně tak. Lidé chodí od lékaře k lékaři s nálezy v normě a pořád trpí. Já vím zevnitř, jaké to je. A vím i to, co jsem tehdy nevěděl, že hluboké souvislosti s vnitřními emočními stavy se u mě ukázaly až o mnoho let později. Panika a úzkosti se tehdy otevřely v době extrémní intenzity prožívání, kdy se sešlo lítání, vztahy, nemoc, přetížení ze školy a hledání nového řádu doma. Tělo i psychika dostaly víc, než unesly.

Kolena jsou příběh o tom, že tělo má svou vlastní pravdu, kterou nepřebijete vůlí. První meniskus praskl před odjezdem do Saúdské Arábie. Chodil jsem v Brně na capoeiru a ponořil se do ní tak, že jsem opravdu poctivě trénoval. Jenže pružnost mého těla vůbec nebyla tam, kde jsem si myslel. Přijel k nám brazilský mistr dělat víkendový kemp, samý dřep, nízké polohy, stojky, kopy, a koleno to nevydrželo. Rok jsem to oddaloval, pak šel na artroskopii. Druhé koleno prasklo po rozchodu. Emoce, vnitřně napružený systém. Vracel jsem se z rakouské ordinace, unavený, emočně dlouho na dně, celý den převážně vsedě u klientů, šel jsem si cestou zaběhat doplnit endorfiny, ujela mi noha a cvak. Obě kolena mi vlastně ukázala to, co dnes říkám klientům, že přetlak, ať fyzický nebo emoční, si vždycky najde nejslabší místo.

Podobný obraz je avulze kvadricepsu na gymnáziu. Chtěl jsem kopnout, obrovská vůle a síla, ale opora neadekvátní a napnuté, ztuhlé tělo, a místo švihu přišlo zhroucení na zem. Půl roku doma. Býval jsem takový ten vesnický typek, přes všechen sport a lítání venku dost ztuhlý. A ta ztuhlost měla i své hlubší vrstvy.

To je pro mě důležitá linka. Rovnátka a extrakce jsem podstoupil až v dospělosti, na začátku ordinace v Hodoníně, protože moje čelist a zuby byly dost stažené a odpovídaly stažené oblasti krku a změnám v lebce. Rozšifroval jsem to až díky kraniosakrální osteopatii. Mnoho emočního přetížení jde právě přes lebku, přes žvýkací svaly, spánkové kosti, patro. Podobně jizva. V capoeiře jsem schytal úder do ucha a praskl mi bubínek, a ta jizva se ukázala jako zdroj řady přenesených obtíží až při studiu krania. Je to hmatatelný důkaz toho, o čem píšu. Lokální stará stopa drží vzdálené napětí.

A pak úder od koně. Dostal jsem zadní nohou přímo do hrudi, na srdce, jako ve westernovém filmu. Byl to masakr a měl jsem štěstí, že mi to neporanilo vnitřní orgány. Ale pomohlo mi to uvědomit si a sledovat, jak se vlna úderu šíří celým tělem čtyřiadvacet hodin, postupně, skrze fasciální systém. To je něco, co většina terapeutů zná jen z knihy, a já to prožil na vlastní kůži.

Přesně tak to vidím i já. Vůle a nasazení jdoucí přes tělo, které na to nemá pružnost ani oporu. Rotátorová manžeta se mi zanítila v době, kdy jsem kombinoval masáže a manuální techniky na běžícím páse, v období velké námahy a potřeby udělat víc, než je třeba, zavděčit se, v nejistotě začínající ordinace a po nekončících zednických pracích na tehdejším domě. Rameno, kterým člověk pořád tlačí a dává, se ozvalo přesně tehdy, když jsem ze sebe vydával víc, než jsem měl.

A přetížená klenba je z úplně jiné doby, čerstvá. Nosím pořád na levé ruce nejmladšího syna, pořádný kus kluka, k tomu dlouhé procházky a stání, a tělo si podle toho postavilo celý adaptační řetězec. Vypadlý bok, ujeté žebro i přes korekci, posunuté rameno, přetížené koleno. Klenba to měla náročné a ozvalo se to jako metatarzalgie a podráždění Mortonovy neuralgie. Vyřešil jsem to vložkami, obstřikem a hlavně cvičením a za pár měsíců bylo líp než předtím. Je to učebnicový příklad toho, co říkám lidem. Bolest v jednom místě má často příčinu úplně jinde a je potřeba číst celý řetězec.

Ještě v nemocnici. Jel jsem tehdy třífázově. Plný úvazek na neurologii s obvyklými zhruba deseti pacienty denně na různých odděleních, některé z nich i dvakrát třikrát za den. K tomu plný asistentský úvazek, praktická výuka studentů u lůžka, vedení bakalářských a magisterských prací, přednášky pro studenty fyzioterapie, výživy, medicíny i zubaře, přípravy a obrazová dokumentace po nocích. A k tomu výzkum, organizace testování, analýza výsledků, projekty a konference. To všechno na pozadí běžného života, rodiny, závazků, malého syna a nejistoty. Vyhoření bylo jen plynulým vyústěním. I proto přišla nakonec totální změna, odchod a Saúdská Arábie.

A dnes je to jedna z věcí, kterou u lidí čtu nejrychleji. Poznám, kdy je něčí systém v přetlaku a slepý vůči sobě, protože jsem tím prošel.

Začalo to už v Bratislavě, na té šamanské cestě, prvními léčivými doteky různých traumat, která se za život nastřádala a svazovala jazyk i tělo. Před rokem jsem ucítil, že práce jeden na jednoho už přestává stačit úrovni porozumění a proměny ega. Cítil jsem potřebu účastnit se mužské moudrosti, ale v poli zranitelnosti. Ne té macho skupinové aktivity typu fotbal nebo hokej. Moci jako muž, otec a partner přinést sebe a být viděn i zraněný. Vzniklo to ve mně, když jsem se přestěhoval a začal vnímat, co vlastně nově hluboce potřebuju.

Facilitaci transparentní kruhové komunikace přinesli formou výcviku manželé Weberovi v rámci projektu Síla duše, kde spojili letité zkušenosti z léčby traumatu a z vedení kruhů.

Skupina rezonuje a zrcadlí to, co není vysloveno. A její moudrost to přinese skrze kohokoliv. Je v tom mnoho konstelační energetiky. Nevědomé oblasti, říkám jim tajemství, jsou zvědomovány citlivou formou a v kapacitě, která pro jednotlivce není dostupná. Na tu se nedá sáhnout jeden na jednoho.

Jsme společenští tvorové. Náš mozek obsahuje plastickou síť vývoje, která je navázaná na skupinu, na život skupiny, na vztahy mezi jedinci. Množíme se a tvoříme skupiny, vyrůstáme ve skupinách, učíme se skrze společenství, pracujeme ve společenstvích. Naše biologie má oblasti, které potřebují být slyšeny a viděny i v té kolektivní vrstvě. A facilitace pro mě není technika vedení. Je to schopnost zůstat s tím, co je, nepřejmenovávat to, neutíkat, nechat to v sobě i v ostatních zrát, dokud nepřijde pravdivý impulz to oslovit. Zase velmi podobné principu Taiji, moci se účastnit a přitom nevystoupit.

Nejdřív mě oslovovala křesťanská tradice, protože na ní vyrůstala celá naše rodina. Byla kvůli tomu za komunismu mimo hlavní proud a neslo to svou cenu, což se propsalo do celého vztahu k životu. Víra u nás hrála velkou roli. Ta křesťanská tradice se pak rozšířila o křesťanskou mystiku. A k tomu si našla cestu théraváda a korejský zen.

Nasměroval mě k tomu v době po rozchodu můj kamarád a spolužák z magisterského studia Zdeněk Juračka. Poslal mě za Petrem Mlýnkem, který na Kulaté bráně seznamoval zájemce s korejským zenem. Petr byl studentem Jirky Hazelbauera, který nedaleko Jevíčka ve Vrážném zakládal meditační centrum a klášter. Na Kulaté bráně se souběžně praktikovala i théraváda. Vzalo mě to tak, že jsem tři roky každý den vstával před pátou, skoro hodinu meditoval, dělal poklony a hledal cestu k sobě.

A během qigongu a Taiji s Pavlem Hlavoněm se to celé rozšiřovalo do hloubky a šířky v mém těle. Vztahová zkušenost pak vedla k rozšíření skrze bolest archetypu Marie a Krista. A velkou inspirací mi byla cesta po úrovních vědomí Davida Hawkinse.

V posledních letech pro mě hodně znamenají dva živí učitelé. Se Svámí Ritódgátou, indickým mistrem, praktikuji už několik let jeho pojetí meditace online a každý rok se zastaví i tady v Hodoníně pozdravit nás praktikující. Dává mi úplně jiný rozměr a jinou zkušenost. A poslední rok a půl k tomu přibyla Matka Meera. Její letošní daršan byl pro mě obrovským vnitřním požehnáním a darem.

Umožňuje mé mysli a biologii přinášet nastřádané obsahy a s důvěrou je vyprázdnit. Tím resetovat nervovou regulaci. Vrátit se do bazálních podmínek a propojit se s vyšší moudrostí. Odevzdat se jí a plně jí důvěřovat. Je to obrovský zdroj lásky a soucitu. Moduluje ego a umožňuje mu spočinout v jeho obranných strategiích. Vypíná bezpečnostní algoritmy, přenastavuje přepěťovou ochranu a pojistky. Učí důvěřovat přirozené moudrosti a přináší hojnost, protože se ego rozlévá do kontaktu s marností lidského snažení a vnímá, že utrpení je přirozenou součástí ega.

Moje praxe je proměnlivá. Když to jde, meditace ráno s Matkou Meerou nebo se Svámí Ritódgátou. Púdža kolem stromů v Mikulčicích v krásné přírodě. Qigong a Taiji. Ale i křesťanská kontemplace. Víc než jestli sedím nebo chodím je ale důležitější každodenní niterný kontakt s tím, co nás přesahuje. Jak říkala Míla Tomášová, buďte s Bohem vždy a všude. A mně se ukazuje, že to je cesta, po které chci jít. Takže jdu ven a nemyslím na hlouposti. Věnuji ten prostor mantře.

Bylo jich víc a přišli z různých míst. Od různých duchovních průvodců a osvícených mistrů, přes Tomášovy, kteří ve mně hodně rezonují a jsou ve mně stále živí, až po Sarasvatí, kterou mám spojenou s řekou Moravou, nebo Hildegardu z Bingenu, kterou často cituje i náš biskup a přítel Juraj Dovala. A mnoho dalších, kteří se sem ani nevejdou. Celá rodina, maminky mých synů, všichni klienti a pacienti, obrovské množství klíčových osobností, které jsem v životě potkal, ať už profesně nebo na duchovní cestě. To by byl dlouhý seznam. A vždycky mě oslovilo, když mi někdo z nich jakoby mluvil z duše.

Je to velmi proměnlivé. Od klasické fyzioterapie a rehabilitace přes energetickou práci až po základy Taiji nebo konstelace. Nejdřív nechám každého vypovědět, co ode mě potřebuje. Jak se obtíže vyvíjely, co se s tím doposud dělalo, jak potřebuje, aby se to vyřešilo. Mezitím už ale běží diagnostika.

Vlastně čtu pole člověka ještě dřív, než dojde ke mně. Když čeká na chodbě, když přichází do ordinace. Můj nervový systém čte jeho regulaci, orientaci, pohybové rozhraní, které využívá, míru bolestivosti, jeho limity. To všechno se děje podvědomě. Zatímco vypráví, nechávám ho už točit pánví na vyvýšeném podsedáku v kruhu, což ukazuje velmi podrobný obraz. Schopnost kyčlí, beder, vztahy páteře, usazení lebky, zapojení opory.

A pak už je to skutečně závislé na potížích a velmi proměnlivé. Někdy dotek, jindy pohyb, jindy učení, jindy regulace. Neexistuje jeden postup, který bych na lidi aplikoval. Vždycky vychází z toho, co přede mnou ten konkrétní člověk právě otevírá.

Protože ji ani nestavím. Fyzioterapie je základ mé práce. Je to obor, ve kterém jsem vyrostl, který jsem studoval, učil a kterému důvěřuji. Kraniosakrální osteopatie, vývojová kineziologie, práce s autonomním nervovým systémem, Taiji nebo kruhové sdílení jsou další pohledy, které mi pomáhají vidět člověka v širších souvislostech. Nepotřebuji mezi nimi vytvářet hranice. V ordinaci stejně nikdy nesedí metoda. Sedí tam člověk.

To, čemu dnes říkám VÉDAMI, jsem nikdy nebral jako projekt, který bych vymyslel. Ten název přišel ve chvíli, kdy na mě dolehlo největší možné utrpení. Ztratil jsem to nejbližší, co jsem měl, a zhroutil se mi celý svět i všechno, čemu jsem věřil. Seděl jsem v slzách na schodku před vstupem do husitského kostela, který vede Juraj Dovala, a díval se na svůj život a na marnost veškerého konání. Byl to osudový okamžik na hraně. Viděl jsem jen dvě možnosti. Buď to skutečně zabalit, nebo to všechno odevzdat boží moudrosti a přesto zkusit žít dál.

A tehdy přišlo VÉDAMI jako impulz. Začít se ze všeho prožitého učit být člověkem. Ne Lumírem, ne rolí. Učit se žít zcela autenticky v přítomném okamžiku a být za to vděčný. To porozumění dostat do slov a do toho, co dělám. A možná právě tou celou zkušeností být užitečný někomu jinému. I kdyby jen jedné duši, tak to za to stojí žít. Tam se ve mně všechno zlomilo. Veškerý odpor k životu, jak ho držely egové vrstvy mého dosavadního já. A tak se od té doby učím být člověkem. Učím se vnímat radost v prostém okamžiku, hojnost a lásku, a trpělivě odevzdávám své nezralé já boží moudrosti, ať už si pod tím každý představí, co chce. A spolu s VÉDAMI tak ve mně vznikl i vnitřní projekt fyzia přítomnosti. Když se ohlédnu zpátky, vidím, že všechny důležité zkušenosti směřovaly stejným směrem. Dětství mezi poli, studium, neurologie, výuka, zahraničí, ordinace, Taiji, kranio, kruhy i vlastní životní období, kdy jsem sám sestupoval na dno a hledal oporu. Žádná z těch zkušeností nestojí sama. Je to místo, kde se všechny přirozeně setkávají.

To přirovnání se mi líbí. Můj život tvořilo mnoho obyčejných dní. Studium, práce, rodina, pacienti, cvičení, zamilování i rozchody, pochybnosti i radost. Když se na ně podívám jednotlivě, možná nevypadají nijak výjimečně. Když je ale člověk uvidí vedle sebe, začne se objevovat určitý směr. A já mám dnes pocit, že tím směrem je stále hlubší porozumění člověku. Nejen jeho tělu, ale člověku jako živému organismu, který dýchá, pohybuje se, prožívá vztahy, nese svou minulost a každý den hledá nový způsob, jak být v životě co nejvíce přítomný.

Když se ohlížím, vidím za sebou dlouhou řadu lidí. Rodinu, učitele, kolegy, studenty, své syny a jejich maminky a především tisíce pacientů, kteří mi dovolili být na chvíli součástí jejich života. Každý z nich přidal malý dílek. A hodně jsem se toho naučil i na vlastním dně a ve vlastním těle. Proto se mi nikdy nelíbila představa osamělého odborníka, který všechno ví. Mnohem bližší je mi obraz člověka, který se celý život učí a zároveň si zachovává úctu k tomu, co ještě nezná.